PRVNÍCH 24 HODIN V GRÓNSKU

Grónsko je místo, kde si od začátku připadáte jako na jiné planetě. Stáří nejhlubších ledovců odhadují vědci na 800 tisíc let. 9x více ledu je pod hladinou než nad ní. Hustota zalidnění 56 tisíc obyvatel na rozlohu Grónska, z něj činí nejméně osídlené území na světě. Jen málokde si v dnešní době můžete užít totální samoty a zírat v ohromení na masu ledu, kterou máte v podstatě na dosah ruky. Tak ohromné a silné ledy lze vidět už jen na Antarktidě. Ale hezky popořádku :-) Do Grónska sem se začala vážně chystat zhruba někdy v době kdy nastal Covid. O této době nemusím více psát, bylo jasné, že svůj mnoha letý sen musím odložit na neurčito. Ale jak s oblibou říkám - kdo si počká, ten se dočká. A tak začátkem září vyráží naše parta narychlo složená na jedno z největších dobrodružství.

První naše zastávka v Grónsku je mezinárodní letiště Kangerlussuaqn. (ano, vyslovit se to moc nedá). Na letišti kupujeme povinnou výbavu – tričko s motivem Grónska a samozřejmě se jdeme vyfotit ke slavné ceduli s informací o vzdálenostech do různých měst.

Přestup z velkého Boeingu do malého „káněte“ s vrtulemi jménem Dash 8 pro cca 12 lidí byl jedním z prvních neobvyklých zážitků. Pak už se na nás valí neobvyklé a krásné zážitky jeden za druhým. Naše „káně“ samozřejmě neletí příliš vysoko, a jelikož sedíme u okénka, s údivem hledíme na impozantní krajinu největšího ostrova na světě. Kam oko dohlédne vidíme ledovou pokrývku, jen u břehů moře je krajina s fjordy bez sněhu. Ledovcové řeky, jezera, splazy ledovců, vysoké fjordy a skaliska … 45 minut co let trvá tak utečou jako voda. A pak už se blížíme k našemu hlavnímu cíli, městečku Ilulissat. Je to městečko se zhruba 5 tisíci obyvateli, na které připadá stejné množství tažných psů.

Během přistání obdivujeme ohromné kry, které se válí všude, kde je aspoň trochu vody. Jejich ohromnou velikost však doceníme až o den později, až se k nim přiblížíme z moře. Letiště v Ilulissatu je malé, příjemné, kufry nám všem dorazily a na letišti na nás již čeká hotelové taxi. S vlastním autem tady totiž žádnou parádu nenaděláte, není tu na čem jezdit. Jedině přes malé městečko Ilulissat tam a zpět :-)

Po ubytování se jdeme hned projít a bohužel se vyplňuje předpověď počasí - začíná pršet. Předpověď říká, že bude lejt několik dní, v podstatě non-stop. Snad nebude tak zle říkáme si, a abychom se v našem dobrém rozpoložení utvrdili, kupujeme v místním marketu nějaké to pivko na večer. 4 hodinový časový posun a dlouhá cesta mě ale brzy zaženou do postele, však zítra je taky den.

Ráno leje jako z konve, co naděláme. Z hotelu koukáme na roztomilé grónské psíky i se štěňaty, takže v tomhle nečase jdeme fotit alespoň k nim. To hlavní nás ale čeká večer. Máme zamluvenou plavbu lodí. V tom slejváku a vichru si říkáme, že to snad ani není dobré, třepat se někam na moře, tak se jdeme zeptat, zda to večer platí. Proč by to neplatilo? Vítejte v Grónsku. Dobře tedy, připravíme fototechniku, oblečeme se do deště a večer stojíme na smluveném místě u břehu přístavu.

GRÓNSKÝM ŠTĚŇATŮM ANI DÉŠŤ NEUBERE NA ROZTOMILOSTI.

Grónské ledy v zátoce Disko Bay patří k nejrychleji se pohybujícím ledům na světě. Denně mohou urazit až 30 metrů. Vlivem oteplování se pohybují čím dál rychleji. Těším se na ně jako malé dítě. To, co poté nastalo, patří k tomu nejúžasnějšímu co sem za poslední léta zažila. Jakmile se na lodi dostaneme dále od pobřeží což je asi 15 minut plavby, jen zírám. Ohromné kusy ledů jsou všude. Tak ohromné, že by na nich mohlo stát městečko. Mají snad sto metrů do výšky. Jen si tak v klidu majestátně plují, a jakoby mimochodem z nich vyzařuje ledová krása a zároveň velký respekt. Jsem ohromena a je úplně fuk jaké je počasí. I když to se jako zázrakem lepší a přestává pršet. Obloha dostává strukturu a jak se blíží západ, mraky se tak zvláštně zbarví do teplejších odstínů. Fotíme jako splašení na všechny strany.

Nakonec vytahuji i drona, i když není zrovna optimální počasí, poměrně dost fouká. Navíc Disko Bay je přímo proslulá utopenými drony všech značek. Start celkem jde, ale přistání na houpající se lodi s omezeným prostorem… uf to je teda oříšek i pro zkušené. Nakonec se to naštěstí podaří. Součástí lodě je i vyhřátá kajuta, kde máme k dispozici teplé nápoje. Můžeme se tedy posadit i dovnitř a ohromné ledy pozorovat přes okna s kávou v ruce. Je to dechberoucí ať už jste venku na lodi, nebo uvnitř. Po žebříku šplháme na střechu kajuty, i odtud trochu z výšky se nabízejí krásné kompozice a pořádně tu fičí vítr. Po nějakém čase se najednou všichni jdou schovat do kajuty a já zůstávám na celé lodi venku sama.

RYBÁŘI POSKYTLY SKVĚLÉ MĚŘÍTKO K LEDOVCŮM.

I mě je samozřejmě už trochu zima, ale dolů se mi nechce. Loď najednou pluje jako o závod, houpe se ve vlnách, úplná samota a ledy mě sami od sebe nějak pohlcují. Cítím úžasné souznění s přírodou, hukot větru, dramatické nebe s temnými mraky a sílu obrovitých ledů co plují kolem mě. Čas a zima najednou přestávají existovat. Nefotím, stojím ve větru a nasávám okolní atmosféru. Zabývám se jen vlastními pocity. Je to intenzivní, svobodné, dechberoucí, mrazivé a neopakovatelné. Takové je pro mě Grónsko, krásnější, než jsem si vůbec dovedla představit. Těžko dokážu vystihnout všechny ty pocity, které mám. Zážitek, který si budu pamatovat hodně dlouho. Jediný den stačil Grónsku na to, aby mě naprosto pohltilo.